Představte si, že bych vás k sobě pozval na film: "Protože jej mám v giga vysokém rozlišení, které v sobě zahrnuje i infračervené a ultrafialové světlo." Jistě, jak IV tak UV světlo nevidíme a má televize jej asi taky nezobrazuje.
"Ten film je s High-res audio stopou enkódovanou přímo z originálu včetně ultrazvuku." Že ultrazvuk lidský sluch nevnímá? Že to nepřehraje můj zesilovač, nebo nepřehrají reproduktory -- koneckonců -- nepoškodí je to?
Rozdíl je v tom, že druhý příklad je reálný a v praxi užívaný.
 |
| Sluchátka Panasonic, která přehrávají zvuk ve vysokém "rozlišení." |
Trocha teorie
Když se obvykle začnu s někým bavit o kvalitě audia, obvykle vše začíná a končí u datového toku / bitrate: "Empétrojka o 320 kbps zní mnohem lépe, než 128 kbps." (Samozřejmě, že) ano, ale je to trochu komplikovanější. Ve skutečnosti do kilobitů za sekundu zasahují dva aspekty:1) Počet bitů (bit depth / bitová hloubka), což je počet bitů, které potřebujete na jednu část zvuku -- od nepostřehnutelného šepotu po řev a hluk, jaký si jen dovedete představit -- toto nám pak definuje dynamický rozsah: dynamic range (16 bitů nám dává 96 decibelů; 24 bitů nám dává 144 dB). Důležité je také zmínit, že rozdíl mezi 16bitovým a 24bitovým zvukem není 8 bitů:
Kdybychom samplovali 4bitové audio (2^4) jako na grafu výše, dostali bychom pouze 16 hodnot. Ty jsou pro potřeby grafu nahoře zakresleny od [-7 ] do [+8 ]. ( [ 0 ] je také hodnota) - "Low Res"
To je velmi vzdálené od 16bitového audia, které jich má 65.536 a naprosto vzdálené od 24bitového audia, které jich má 16.777.216 - "High Res"
 |
| Ukázka prezentace Hi-Res Audia společnosti Sony |
Lidský sluch dokáže vnímat zvuk od cca 20 Hz do 20 kHz -- a to ještě u dětí. S rostoucím věkem klesá rozpětí, které jsme schopni slyšet. Shannonův teorém říká, že: vzorkovací frekvence má být dvojnásobná, než nejvyšší harmonická (rozumějme slyšitelná) složka vzorkovaného signálu. V praxi se proto užívá dvakrát větší plus malá rezerva a právě proto, že slyšíme maximálně kolem 20 kHz je u CD vzorkovací frekvence 44.1 kHz. Existuje i vyšší, typicky 24bitové audio o 96 kHz nebo 192 kHz, což znamená, že má každou vteřinu 192 tisíc hodnot.
Asi si dovedete představit, že je taková nahrávka objemná a soubor s ní je velký. 16bitové audio o 44,1 kHz spotřebuje 1,35 mbps a tak minuta stereo záznamu 10 MB. Každá minuta 24bitového audia o 96kHz ve stereu už zabere 33 MB - a právě tady nastupuje formát MP3, který pomocí kompresních metod soubor zmenšuje, o tom ale v příštím článku.
Pravda o pocitech a o kvalitě
Rozhodně nelze zapřít, že audio o 24bit/192kHz obsahuje mnohem větší množství dat, než 16bit/44,1 kHz. Otázkou ale je, kdo to ocení. Pokud byste takovou nahrávku pustili audiofilnímu psovi nebo netopýrovi, pak by to nebohé stvoření nejspíše dokázalo rozeznat rozdíl, protože psi, netopýři, ale i jiná zvířata slyší vyšší frekvence, než lidé. Na druhou stranu jsme ale nevynalezli nic, co by upgradovalo naše uši natolik, abychom slyšeli více, než 16bit/44,1 kHz. Proto je toto standard pro CD a proto jej používáme dodnes.
If humans were able to hear frequencies lower than 20 Hz, we would hear our muscles moving.
— Google Facts (@GoogleFacts) August 10, 2015
Věděli jste, že kdyby lidé slyšeli frekvence pod 20 Hz, slyšeli bychom pohyb vlastních svalů?
Nakonec si ale přiznejme, že u hudby je to jen náš pocit, kterým se řídíme. Některým z nás budou navždy znít lépe praskající gramofonové desky než CD. Někteří nikdy neocení remasterovanou nahrávku, jiní jen tu. A právě to je na poslouchání to nejdůležitější: najít to, co nám sedí a toho se držet.
Má rád vybrané technologie. A pokud si je pořídí, rád o nich napíše nebo poradí.
0 komentářů:
Okomentovat